8 dní v Číně aneb za poznáním východní kultury
Jak to vlastně všechno začalo… onehdá mi tak přišlo na um, že už jsem velkej kluk, děti zatím žádný a vlastně jsem nebyl dál než v Evropě v Anglii. A tak jsme se rozhodli se ženou, že se podíváme společně taky na jiný kontinent, a to do Afriky konkrétně do Egypta. V Egyptě bylo fajn, ale nějak jsem chytnul slinu, a zachtělo se mi někam ještě trochu dál.
Svěřil jsem se s tím mýmu hodně dobrýmu kamarádovi Martinovi Zámečníkovi, jelikož jsem věděl, že hodně cestuje a třeba by mi mohl dát nějaký dobrý tip. Mohu snad jen poděkovat své prozřetelnosti, protože Martin mi v cukuletu nabídl výlet, o jakém se mi do té doby mohlo opravdu jenom zdát - Čína! A aby toho nebylo málo, naznačil mi, že bychom se tam mohli setkat se světovou legendou taekwonda - s velmistrem, jenž nebyl nikdy poražen ve vyzývacích zápasech, panem Pak Čong-suem, IX. dan (angl. Park Jong-Soo). V tu ránu jsem měl voči jako knedle a lačně hltal každé Martinovo slovo o možné cestě.
Mělo nás jet chvíli pět, chvíli tři, ale nakonec se počet ustálil na čtyřech, když nám jeden původní člen odpadl a místo něj jsem, na kempu s mistrem Hwangem, malinko nahlodal Martina Svitka ze školy Sonkal Martin si vzal pár dnů na rozmyšlenou, ale ve finále v něm asi převážila touha poznat velmistra Paka a Čínu. Myslím, že nelitoval, ale o tom později. Konečná sestava byla tedy Martin Zámečník, Michal Bor, Martin Svitek a já.
Den první - Dojel jsem brzy ráno do Říčan k Michalovi Borovi, kde jsem nechal auto. Chvíli jsem pobyl ještě u Borů a začala ve mně narůstat nervozita, když jsem viděl, jak Michal chaoticky, ale naprosto v klidu, balí teprve věci a hledá naše pasy, víza atd. (Michal totiž zařizoval objednávku hotelu v Beijingu a naše víza). Cestovní horečka dostoupila vrcholu, když jsem nabyl pocitu, že už to vážně nemůžeme stihnout, a tak jsem pro uklidnění začal u Borů v obýváku, o velikosti menší tělocvičny, cvičit. Michal byl naštěstí do pěti minut hotov a za jeho stálého přesvědčování, že máme časovou rezervu, jsme i s jeho ženou vyrazili k další metě za Martinem Z. U Martina opět malé zdržení, přendání věcí do Martinovy fábky a poslední zastávka kdesi v Praze pro Martina S. Pak ještě necelá hoďka Prahou a hurá směr Mnichov… Nakonec jsme to stihli, ovšem s nevelkou časovou rezervou, pro mě infarktový stav Posadili jsme Martina S. na autobus, který ho odvezl na terminál 2, my sami jsme letěli z jedničky, páč Martin S. si kupoval letenku později, tak letěl jiným letadlem. Let z Mnichova do Berlina 737-ičkou byla rutina na hodinku. Z Berlina do Beijingu to trvalo už trošku dýl - něco přes 9 hodin. Ale v poho… cestovali jsme Airbusem a seděli jsme u nouzového východu (čínsky Emejženší ekžíš - pochválili jsme čínské letušce její skvělou angličtinu), nicméně místa pro nohy bylo habakuk. Po klidném letu Airbus dosedl tiše na zem a já byl poprvé v Číně…
Den druhý - Počkali jsme asi 45 minut na letadlo Martina S. a poté jsme už společně vyrazili taxíkem na hotel. Cestování taxíkem bylo skvělé - rychlé, pohodlné a o moc levnější než u nás. Vlastně všechno tam bylo o moc levnější než u nás :-)) Hotel byl bez problémů a po necelém týdnu pobytu jsem se i naučil vyslovit jeho jméno a adresu ve správném čínském dialektu - aspoň taxikáři mi rozuměli. Po chvíli aklimatizace jsme vyrazili poznávat hlavní město Číny - Beijing. První, co mě na Beijingu udivilo, bylo to, že tam není žádný smog. Všichni mě dopředu strašili a někteří Číňani dokonce opravdu nosili roušky, ale mně to přišlo o moc lepší než o půl osmé ráno v Třebíči, kde je téměř nedýchatelno. Vyrazili jsme taxíkem k Zakázanému městu - dřívějšímu císařskému sídlu a prohlédli si ho zatím zvenku. Po chvíli procházení se nás přepadl hlad, a jelikož jsem chtěl ochutnat zdejší speciality, zavedl nás Martin Z., který byl v Číně už potřetí, do uličky, kde se prodávaly "všemožné potvory". Ochutnal jsem, obalované krevety, chobotnici, mořské moučné červy, ale nejvíc mi chutnalo maso z hada. Bylo toho tam opravdu mnoho, ale na některé laskominy typu mořští koníci nebo ještě živí škorpióni s kroutícími se ocásky napíchnutí na špejli, jsem nesebral odvahu… Ale příště to jistě dám! Vrátili jsme se na hotel, kde nás přepadla únava, takže předsevzetí na odpolední návštěvu mauzolea Mao C´ Tunga vzala za své. Ono 6 hodin rozdíl udělá své… Po nabrání nových sil jsme se vypravili do největšího obchodního centra Silk Marketu. Nakupování zde ylo pro některé rájem na zemi pro některé možná peklo :-)) Já jsem si to vcelku užíval, našinec ovšem musel hodně smlouvat, cca vše na 10-20% ceny. Pokud na to má člověk náturu, koupí zde spoustu super věcí za hubičku. Uznejte, značkový oblek za cca 600 Kč, to už ujde, ne? Na Silk Market jsme se v průběhu návštěvy Číny vrátili ještě mnohokrát a vždycky to byla, aspoň pro mě, fajn zábava. Jen v případech, kdy Michal chodil za mnou a kupoval si naprosto stejné věci, jsem trošičku "rostl". No, ale je to kámoš a tomu člověk leccos odpustí :-))
Den třetí - Brzy ráno jsme já a oba Martinové vyrazili do známého Bei Hai parku. Tento park je tak trochu specialitou Beijingu. Zde se scházejí staří i mladí, aby si brzy po ránu, ještě před nástupem do práce, zacvičili a rozehřáli tak svůj organismus. Dnes nám ovšem počasí nepřálo. Od rána docela dost pršelo a tak necvičil nikdo. Vzdali jsme to a začali hledat v malých čínských uličkách něco k snědku. Z deště se stal rázem slejvák a já už byl na počasí docela dost naštvanej. Naštěstí mi spravilo aspoň trochu náladu malé čínské bistro. Pojedli jsme trochu horké polévky s mastnými langoši a něco taštiček s masem a zeleninou. Nechtělo se nám, ale stejně jsme vyrazili směrem na hotel pro Michala, který se vyspal do růžova. Dnešním plánem bylo Zakázané město. Nezklamalo…. obrovský komplex rozlehlých náměstí, imperiálních paláců, přilehlých budov s výstavami různých historických zbraní a zbrojí a v neposlední řadě přenádherné zahrady s barevnými altány, to vše mě opravdu uchvátilo. Dalo by se tam jistě chodit celý den, ale po dvou hodinkách jsme si dali sraz a stačilo to. Po malém obědě na nás čekala toho dne ještě jedna atrakce - čínský cirkus. Konkrétně slavná čínská akrobacie. Cesta na místo samé byla jedna velká komedie. Čínská postarší žena, která vezla Martina S., Michala a mě, byla zjevně dost zmatená a evidentně nevěděla, kam že to má vlastně vůbec jet. Po celou dobu jízdy, která trvala asi 45 minut, hovořila telefonicky střídavě s recepčním našeho hotelu, taxikářem, co vezl Martina Z., který musel vidět ještě jakousi pamětihodnost, a proto jel později za námi, Martinem Z. a námi samotnými. Když opakovala to stejné slovo, pokaždé v jiné tónině, do telefonu asi podesáté, všichni jsme znejistěli. Nakonec jsme ale všichni včetně Martina Z. dorazili v pořádku a dokonce i načas, zase těsně :o) Ukázka čínské akrobacie trvala sice jen hodinku, ale byly vidět nevídané kousky. Těžko to popisovat. Museli byste vidět naživo, jak asi 15 lidí podivně visí ve vzduchu v jakési pyramidě , která má základnu o třech lidech a všichni točí talíři na tyčích. Takže opět jedna zajímavá podívaná. Po ukázce následovaly obligátní nákupy.
Den čtvrtý - Na tento den jsme se těšili asi všichni kromě Martina Z. Dnes jsme se totiž měli podívat na Velkou čínskou zeď a Martin na ní byl už dvakrát. Nasedli jsme tedy do přistaveného džípu a s naším řidičem neznámého jména a průvodkyní Sue jsme se vydali vstříc novým dobrodružstvím. První zastávka byla v jadeitové dílně. Jadeit je hornina podobná barvou našemu vltavínu, ale zřejmě ještě vzácnější. Např. jadeitová loď o velikosti asi dvou kuchyňských stolů mohla stát něco kolem jednoho miliónu korun. V dílně nám ukazovali, jak jadeit opracovávají, a jak se jím zdobí např. vázy. Další zajímavostí byly také malé vázičky ručně malované zevnitř. Prý se toto umění předává rodově, musí to být dost titěrná práce…. Pokračovali jsme džípem směrem k Velké zdi a mohli si tak zblízka prohlédnout chudý čínský venkov. U zdi nás Sue vypustila a my se lanovkou vyhoupli nahoru. Kolem Velké zdi je nádherná příroda a zeď samotná působí kolosálně. Na zdi byly dva typy věží. Sue nám ještě dole vysvětlila, že jedny z nich byly klasické strážní věže a ty méně časté se stříškou, které jsme ze své pozice viděli jen tři, byly signální. Tyto věže byly stavěny tak, aby z každé z nich bylo vidět na další na každou stranu. Ve dne se dávaly kouřové signály a v noci ohňové. Cestou dolů nás čekalo překvapení ve formě dlouhatánské skluzavky. Každý jsme dostali přidělený jeden rádoby vozík s jakousi dřevěnou tyčí a byli jsme postrčeni do korýtka, které se nemile stáčelo strmě dolů. Nechal jsem si před Martinem Z. poměrně velký odstup a pak jsem spustil svoji "crazy jízdu". Když jsem v jedné ze zatáček málem vylít, pochopil jsem nač je tam ta dřevěná páka. Než jsem za ni stihnul zatáhnout spatřil jsem před sebou Martina. Bylo mi hned jasné, že srážku s ním bych jistě nevyhrál, tak jsem zabral kančí silou a snažil se cosi na Martina pokřikovat. Ten ve snaze mě zachránit rozpohyboval svůj vozík houpavými pohyby… rozhodovaly milimetry… ustál jsem to a jsem za to rád. Po návratu do Beijingu jsme měli v plánu koupit lístky na vlak do asi 1000 kilometrů vzdálených šaolinských klášterů, ale vlak byl beznadějně vyprodán a letecky to bylo téměř nemožné stihnout, takže jsme tento výlet odložili na příští návštěvu Číny.
Den pátý - Ráno jsme absolvovali návštěvu mauzolea velkého duchovního vůdce čínského lidu Mao C´ Tunga. Lidé ho tam velmi uctívají i po jeho smrti, tomu se říká kult osobnosti… Poté jsme se šli najíst do místní samoobslužné jídelny. Každý jsme si u pultu nabrali, co nám připadalo schůdné po pěti dnech v Číně sníst a usedli jsme do pevně přišroubovaných židlí a jali se hodovat. Zrovna ve chvíli, když jsem si říkal, že té polévky je hodně a zbytek nechám, přilétla mi do ní moucha. Chvíli jsem se bavil pozorováním, jak se tam pěkně plácá a jedl přitom jakési maso s rýží, samozřejmě hůlkami… Když už jsem byl syt, napadlo mě, že mouchu hůlkami vylovím a nechám se s ní Martinem vyfotit, jako že jsem ji chytil v letu… Nedovedete si představit, jaké haló jsem v jídelně způsobil! Ve chvíli, kdy jsem žádal Martina o fotku, mi on sdělil, že mě pozoruje půlka jídelny. Asi čtyři ženy sedící vedle nás na mě posunky ukazovaly jako že to jídlo už opravdu nemám jíst. Jedna z nich se zvedla a běžela za jednou z obsluhujících dívek. Přivedla ji ke mně a začala horečně gestikulovat. Obsluha se zmateně koukala na mouchu, na mě, na ženu, pak odběhla, já mezitím již mouchu odložil do talíře s hlavním jídlem, a přiběhla ještě s jinou dívkou. Obě nemohly věřit svým očím. Když jsem se jim snažil anglicky vysvětlit, že moucha v jídle nebyla od začátku, ale teprve pak přilétla, zjevně nechápaly. Odnesly mi tác s pokrmy, ještě netknutým moučníkem, i přes moje protesty. Do 60 sekund u mě byla vedoucí jídelny s kompletně novým menu. Čerstvá polévka, maso s rýží, moučník a kompot. Položila tác přede mě, z kapsičky vytáhla peníze, také je položila přede mě, zašveholila něco v čínštině, z gest a tónu řeči jsem pochopil, že omluvně, třikrát se uklonila a odběhla. Nezmohl jsem se než jen konsternovaně sedět s otevřenou pusou. Když jsem viděl vyřehtané kluky, konečně jsem procitl. Žena sedící vedle na mě významně kývla a usmála se, jako že teď je všechno v pořádku. Jelikož už jsem neměl hlad, něco spořádali kluci a něco jsme vrátili. Kéž by taková vstřícnost byla i v českém pohostinství… Po obědě jsme se vydali na promenádu, navštivili jsme i Čínskou poštu. Je stejná jako tak česká - nachlup! Po promenádě jsme si najali dvě rikšy, které nás dovezly do parku, ve kterém měl ležet "chrám nebes". Parčík byl pěkný, ale pohled na chrám nebes předčil moje očekávání. Já osobně bych ho označil za to nejhezčí, co jsem v Číně dosud viděl. Nádherná kuželovitá stavba se třemi střechami a velmi jemným barevným zdobením, ke které vedlo třípatrové schodiště. Následovala procházka druhou částí parku, kde se lidé scházeli, aby se společně bavili. Chlapík hrající na jakousi niněru, zpěváci proletářských písní, ženy holdující karbanu, staříci třískající s kameny mahjonggu o dlažbu v zápalu hry a stařenky tancující na hudbu z magneťáku nebo cvičící se stuhou jako kdyby jim bylo dvacet. Ti všichni měli můj obdiv za to, jak se dovedou i přes jejich pokročilý věk na veřejnosti bavit. Následovala jízda do beijingské zoo. Chtěli jsme hlavně vidět naživo pandy a povedlo se. Michal si dokonce koupil jednu plyšovou :-)) Společně s ní tahal od rána celý den dvě krabice s čínským porcelánem, takže na ruce měl už vytlačenou drážku od provázku. Jelikož jsme zase dostali hlad, vpluli jsme do japonské restaurace, kde jsem dostal konečně po týdnu něco sladkého. V čínských restauracích totiž nedostanete ani kávu ani černý čaj ani nic sladkého, což pro mě, jako pro Evropana zvyklého na černou kávu a "něco k televizi", bylo utrpení. Pak ještě u Martinů na pokoji trochu Aktivit 2 a šlo se spát.
Den šestý a sedmý - setkání s velmistrem - V sobotu ráno jsme dojeli do nevelké tělocvičny. Uvítala nás tam malá sympatická Číňanka, o které jsme se později dozvěděli, že je sestrou prezidenta čínské ITF, Li Guang Songa, VI. dan. Nabídla nám v kanceláři kávu, kterou jsme s radostí přijali. Po kávě jsme se převlékli do toboků a očekávali v tělocvičně s ostatními příchod velmistra. Velmistr Pak Čong-su si nás nechal zavolat do kanceláře a podáním ruky se s námi přivítal. Už tam na mě poprvé dýchlo kouzlo jeho osobnosti. Byl to klidný, usměvavý starší pán a v jeho očích se zračila životní zkušenost. Celý dopolední seminář byl věnován kapitole "jak vyrobit v technice maximální energii". Velmistr ve svých 67-mi letech své povídání provázel názornými ukázkami. Velmi často si vybíral Martina S. jako figuranta. Po provedení velmistrova jopčchagi na jednoho z čínských figurantů a poté, co mu zůstal v nažehleném toboku "vyražený" vzorový obtisk velmistrova balkalu, jsem pochopil, proč tenhle člověk nikdy neprohrál. Rychlost provedení jeho technik dosahovala sotva několik setin až desetin sekundy a jeho energetický potenciál několikanásobně převyšoval ten náš. Po takovéto ukázce velmistr obvykle pokračoval s klidem a úsměvem na tváři v teoretické výuce. Už vím, proč se velmistrovi přezdívá "klidná síla", protože přesně tak na mě po celou dobu mého pobytu působil. Po dopoledním semináři nás velmistr pozval na oběd. Čínské jídlo jsem v té době už nemohl ani vidět, tak jsem si z velkého otočného stolu naložil něco málo na talířek, decentně uždibával a poslouchal velmistrovo povídání. O víkendu následovala ještě jednou návštěva Bei Hai parku. Tentokrát nám počasí přálo, takže jsme tam již shledali několik skupinek lidí cvičící různé styly. Mě osobně nejvíce zaujala skupina asi 15 lidí věkem od 50-ti nahoru vedená opravdovým staříkem, jehož věk si ani netroufám odhadnout. Cvičili patrně tchaj-chi, nepoznám to přesně, ale cvičili s mečem, kopím, tyčemi, ale nejúžasnější byly cviky s vějíři. Neměli na sobě žádné uniformy, cvičili normálně v civilu, ale nikdo mi nemusel říkat, že onen stařík v kšiltovce musí být jistě mistr. Ladnost jeho pohybů a preciznost provedení mluvila za sebe sama. Velmi pěkná byla taky jejich synchronizace cviků do hudby, na kterou cvičili. Stařík tu a tam někoho mírně opravil a pokračoval v předvádění. Hezká - ta východní kultura… Další zajímavou částí semináře s velmistrem bylo jeho vypravování o jeho životě a zážitcích s panem generálem, které bylo sice jen pro instruktory, ale vzhledem k tomu, že jsme byli hosté zdaleka, bylo nám umožněno si též přisednout a poslouchat. Poslední část nedělního semináře proběhla ve velké tělocvičně, kde se nashromáždilo odhadem asi 200 studentů. Velmistr předváděl pohyb při souboji, různé úhybné manévry a triky, jak ošálit protivníka. Na úplný závěr jsme cvičili sebeobranu a i tam jsme se od velmistra mohli naučit mnoho nového. Pár fotografií na závěr, v nevelké šatnosprše jsme se převlékli rovnou do obleků a ještě nás čekala večeře s velmistrem. Byli jsme pozváni společně s čínskými instruktory do příjemného prostředí japonské restaurace. Sedělo se na zemi u nízkých tradičních japonských stolečků, pod kterými byla naštěstí fikaně maskovaná prohlubeň pro nohy, jinak bysme asi bolestí zbláznili :o) Ve třech propojených salóncích byl v každém jeden stůl. Vzhledem k naší šarži jsme obsadili druhou místnost, takže tentokrát si užil velmistra pouze Martin Z., zato jsme si báječně popovídali a seznámili se s čínskými instruktory. Jeden z nich (Anthony) nám překládal, takže to bylo o něco snazší než se domluvit s taxikářema. Ve třetí místnosti seděly příbuzné a manželky našich čínských spolubojovníků, které neustále švitořily a pochichtávaly se. Můj žaludek japonskou kuchyni uvítal s nadšením… pečená ryba, brambory, suši, wasabi… jídlo se konečně začalo blížit normálu, po týdnu v Číně jsem pozřel pokrm bez oleje a tuku. Jestli se říká o Japoncích, že jsou posedlí focením, o Číňanech to musí platit taky. Každý se chtěl fotit s každým z nás zvlášť a pak ještě dohromady, s rostoucími dávkami alkoholu se míchaly foťáky a začalo být notně veselo. Velmistr však právě včas svým odchodem večeři decentně ukončil přesně v nejlepším. Po rozloučení jsem si odvážel v taxíku krásné vzpomínky.
Den poslední - v pondělí pak hustá chvíle na letišti, když nám Hainan Airlines přesunuly odlet a nezavedly nás do letištního systému. Potom, co jsem si byl už téměř jistý, že Michal s Martinem S. odletí do Evropy a Martin Z. se mnou budeme muset zůstat další dva dny v Číně, se už Martin neudržel a zařval několikrát na letušku u přepážky "Call me your Boss!!!", jsme se dostavili k check-in přepážce v poslední minutě před "last check-in". Infarktová situace! V Berlíně se pak divili, jak nám Hainan Airlines vůbec mohly vystavit letenky…. No jo, nátlak IV. danu, taky bych se asi bál :-)) Už v letadle jsem ale věděl, že do Číny se musím ještě aspoň jednou v životě podívat…
Tomáš Kuba
FOTOGALERIE K ČLÁNKU